Drahý Patriku,
potácím se dopolednem a úpěnlivě se snažím dochutit poledne. Za spuštěnými žaluziemi by se zvuku nevyprosil. Škvírou okenní neline se ani vánek. Polostinná atmosféra zakrývá má holá ramena.
Můj duch bděle sní a tuší záhubu. Cvrček plní svoji povinost kdesi v dáli. Nechystám další omluvu. Raději žiji z polibku, s tím co mě jednou spálí. Věřím, že ten oheň nezmizí, ale v příjemný plamen se transformuje. Tvořivé jazyky mě spasí, anděl svým padlým peřím informuje.
Jen jedna báseň na rtu.
“Postrádám tvůj humor, Patriku.
Vzpomínám na tvoji zvedající se hruď.
Vnímám na svých vlasech tvoji ruku.
Pouhý přelud nebo tvá esence a žhavá rtuť.“
Beru pánev, do hrnce sypu semolinu. Rajčata na drobné kousky. Sykot oleje rozbíjí ticho městské. Pomodoro štípne mě do jazyku. Je příliš horké. Přidávám bazalku, pepř.
Červená omáčka supluje mi společnost.
A protože je protější židle stále ještě prázdná, vzpomínám na máslové sušenky. Na jejich jemnost, hladí mé chuťové pohárky, drobky se mi deroru mezi zuby. Vzduch zastupuje nyní jejich skvost. Cítím se náhle v zemi české jako host. Na počest dobrému životu, připravuji černo – černé espresso.
Tetelím se s končící cigaretou. Ještě po jejím skonu v popelníku, nasávám známou vůni tabáku. Mísí se s uškvařenými zbytky kávových zrn v sítku konvičky.
Čechrám si indigové vlasy, suším si na poledním slunci navlhlé řasy. Vítám požitkářské rozpaky. Neb během nich nemusím lovit rozlámané zápalky. Jiskry se vznášejí z niterných útrob.
Dovádí mě do nirvány. Tam kde hlídkují pouze šedivé vrány. Pozorujeme tam skotačivá bříška rozverného ptactva. Obdivujeme jejich vidličkové ocásky. Kočky vylizují mi staré rány. Opojíme se i z prány.
Tvá chuť je v těchto darech, rozmarných aspektech naší velké nádhery. Proudí do mě a září v tobě.
Láska levitující nad marnotratnými érami, jsi můj společník napříč sférami.
Na dně porcelánového šálku, šimrá mě u ucha tvůj dech a šeptá: “Dolce vita, Ester!”