Chladná rána.
Další z citelných odlesků prázdnoty.
Zima jako by odpojovala.
Záda se zakulacují a střeva se kroutí.
Choulím se do sebe.
Uzavírám bránu na hrudi.
Prostor dozrává do modrého lesku, pomalu se přibližuje ke slávě jazyka mrazíků.
Chytá mě za ruku a vede mě do „nikamova“.
Tam k stezku.
K panu urousanému.
Sedí u zamrzlého rybníčku, pozorujíce čistotu, tu bílou nádheru.
Sem tam jej chladná královna zneužije.
Sem tam on její krásu využije.
Ptáci, motýli, kde jsou?
A ženské nohy v sukni, kde ty jsou?
Oplzlé vibrace se radši derou k jiné žábě.
Sukně nebudou ani na jaře, to raději ať nade mnou Halston zlomí hůl.
Nechci ani klobouk.
Vnímat chlupaté listí chci hlavně.
Křupající hostie na boží posteli, rozkládá se a vrací ke zdroji.
Zdravím morouse, kýve na pozdrav a dál se domáhá svůdného ohně.
Teplo otevírá, slasti nám slibuje.
Koho na moment opojí?
Bábu z hospody a nebo tu křehkou dámu co v prázdném lidském roji každému přitakává, aby snad na ni padlo trochu toho vzrušujícího serotoninu?
I jde bába v roztrhaném kožichu a stele si mokrý spacák na hříchu.
Chvilkové radosti po tom sociálním divadélku u svařáku, dosahuje nejedna napudrovaná tvářička, rádoby křehká mušlička.
Radši ještě zdržím s urousaným morousem, vypráví mi o svém mládí.
Nabízí mi cigaretu, je klenotem v rybníku somráků.
Někdy bere, jindy dává.
Táhne moji mysl do přítomna.
Kouří se od pusy všem, tak proč si i v zimě lžeme?
Sami se totiž nezahřejeme.
