“Lze zklidnit rozbouřené moře?”
“Ne.”
“Ono se uklidní samo.”
Jeho divokost nutně nemusíme vnímat jako cosi negativního. Jistě, vlny hlučně narážejí o spodky skalisek. Pění, soptí, jsou větší než lidská torza. Mohou nás děsit. Připadneme si náhle menší, než mocný živel příody.
“Co si myslíš, že Ti udělají?”
“Topila jsi se snad jako malá v moři?”
Věř, že ono Ti ublížit nechtělo. Pouze jsi byla malé dítě, co neumělo dobře plavat a zašla jsi příliš hluboko. Moře je hodné. S radostí pohladí Tvé odřené kotníky a očistí je od nasbíraného balastu. Bude líbat Tvoje tělo a léčit Tvého ducha. Záleži zda se mu otevřeš či nikoli. Vyzíváš li svůj strach k boji, bude bojovat. Otevřeš li mu srdce, poví Ti od kud pocházi. Poví ti své jméno.
Funguje to podobně jako s démony, víš li co jsou zač, můžeš přijít na to jak je zničit.
Věnuj mu chvíli, netlač na něj. Přívítej svůj strach jako starého známého. Pochop ho. Pochop sebe.
“Pan Stach” (jak jsem mu během posledního týdne začala říkat) se mnou chodí rád na dlouhé, bezcílné pocházky. Chvíli jen jdeme, sedí mi na konečcích prstů a třepotá s nimi jako motýl svými křídli.
Někdy mlčíme. Jindy poslouchám jeho nadávky, ale vím, že nejsou pravdivé.
Pouze se potřebuje svěřit. Vypustit nahomaděný vztek.
Odpouštím sobě, Panu Stachovi i jiným.
Zprvu jsme měli neustále zařazený cval a jen lítali. Občas se trochu přeli. Teď spolu zajdem i na kafe.
Sedí vedle mě, kouří doutníky, já zas ten svůj tabák a je nám oběma o trochu líp. Zvykla jsem si na něj a on začal blednout napřed ve tváři, později byl celý bílý jako stěna.
A teď, v tuto chvíli, si zas někam odskočil. Na toaletách v kavárně není, u vedlejšího stolu také ne.
“Kam zmizel?”
Na okamžik cítím klid. Pak zas vidím jeho vyžehlený fráček. Sedá si tentokrát na druhou židli. Zase si cosi mumlá. Mám obavu se mu podívat do očí. Snažím se získat čas a vymyslet během toho jak zareaguji a tak si zas balím další cigaretu. Zapaluji si a otáčím hlavu na duhou stanu od něj, na protějším chodníku stojí lavička a na ní sedí starší paní s panem, madam se na mě usměje. Vrací mi klid. Otáčím se na pravo, abych mému společníkovi cosi řekla, zase je pryč.
Vím, že jeho čas, který měl strávit spolu se mnou se krátí. Zárověň neusínám na vavřínech. Má mnoho dalších “kolegů”, potkáváme je my všichni, každý den. Nemusíme je, ale hned zvát do svých obyváků. A když, už se na nás nějaký ten diblík nalepí, můžeme ho lehce pohostit, vyslechnout a zase se s ním rozloučit. A kdyby Ti náhodou elegán “Strach” zamotal hlavu, vzpomeň si na moře.
Není tolik důležité v jakých jsi situacích, ale jak se k nim postavíš, jakou enegii vyšleš a jaké řešení navrhneš. Vše máš v sobě. Nepotřebuješ nic navíc.